Každý z nás máme v sobě nějaká nevyřešená traumata z dětství. Něco nám bylo vzato nebo naopak dáno. I to byl můj případ. Vzaty mi byly moje hranice. Vždy jsem měla pocit, že můj hlas je umlčen, když jsem chtěla něco jinak. Ale dáno mi bylo to, že jsem se učila pokoře a respektu vůči autoritám. I když to taky nemám úplně správně pojato.
Zpověď anorektičky ( Eva Camfrla)
Jako malá jsem měla kladný vztah k jídlu, jenže v pozdějším věku jsem si uvědomovala, že jsem jiná. Už od školky jsem byla více méně odstrkované dítě jinými dětmi. Cítila jsem touhu být přijatá, jaksi mi to nebylo souzeno. Děti na základní škole mě šikanovaly. Neměla jsem to vůbec jednoduché. Každý chce někam patřit.
Když už jsem byla na základní škole, tak se mi začal vztah k jídlu a k mé samotné měnit. Nedokázala jsem moc jíst, tak jsem raději tu svačinu vyhodila. Ani nevím, proč jsem to dělala. A když už jsem chtěla jíst, tak mi někdo to jídlo vzal anebo vyhodil. V té době jsem začala trpět úzkostmi. To jsem tak mohla být v sedmé třídě.
Nemohla jsem ani už spát. Pociťovala jsem stavy paralýzy a už jsem i cítila, že je nás víc v jedné osobě. Už v nějaké době mi někdo říkal, že jednou se chovám na 20 a pak na 40 let. V tomto období jsem tomu nerozuměla. Začínala jsem to chápat až tak, když mi bylo 18 let. Hodně se mi střídaly nálady a pocity méněcennosti.
Napsat komentář